Moje cesta k improvizaci…

Zavřete oči a představte si… Jsi jedna/jeden z herců. Stojíš na divadelním jevišti. Před tebou je 150 diváků, kteří se přišli zasmát a výborně se celý večer bavit. Přišli na představení improvizačního divadla. Chtějí prožít krásný večer. A ty jsi improvizátor. Nemáš připraveno vůbec nic. Nemáš v ruce žádný scénář, žádné předem dohodnuté příběhy, scénky, témata. Nic. Vše vzniká přímo na jevišti ve spolupráci s ostatními herci, před zraky diváků, kteří sami zadávají témata, o kterých budeš spolu s ostatními hrát.

Tahle představa mi před 15 lety naháněla obrovský strach. Sucho v krku, zpocené ruce, zrychlený tep. A ani za boha bych si tam nešla stoupnout… Když jsem byla na svém prvním představení improvizačního divadla jako divačka (byl to zápas v divadelní improvizaci), tajil se mi dech. Smála jsem se, držela jsem hercům pěsti a vlastně mě štvalo, když rozhodčí chtěl, abychom hlasovali, který tým je lepší a získá body. Protože jsem měla obrovský obdiv ke všem, kteří na tom jevišti stáli a byli schopni vytvořit něco z ničeho. Fascinovala mě ta odvaha, se kterou chodili na jeviště a pokoušeli se tvořit scénky a spolupracovat s “protihráči”. A především mě překvapovala ta lehkost, se kterou prohrávali – když se scénce nikdo nesmál, když to bylo fakt trapné a všichni to viděli. Když se snažili a ono to prostě nešlo, když druhý tým byl evidentně lepší (ano, někdy jeden je prostě lepší, ale všichni tam táhnou za jeden provaz).

• 

• 

• 

Byla jsem tehdy studentkou dvou vysokých škol…

…(práva a filosofická fakulta), život jsem měla jasně poskládaný ve škatulkách. Držela jsem vše pevně v rukách. Všechno v životě se dalo posoudit jednoduše černobíle – buď jako dobré nebo špatné. Můj analytický a strukturovaný mozek se držel cesty, kterou měl naplánovanou. Dostudovat na červený diplom, udělat si doktoráty, u toho si najít dobře placenou práci v oboru. Jestli mě to bude bavit, není rozhodující, vždyť je za tím tolik studia.  Naplnit očekávání rodiny, mít zajištěný status ve společnosti. A žít klidný život. Bez překvapení. Den za dnem. Podle plánu.

Nikdy neříkej nikdy!

Jednoho dne (pamatuji si to jako dnes, byl to čtvrtek 31. 3. 2011) jsem poslechla to silného volání po kreativitě, spontaneitě a chuti spolupracovat s ostatními a stát na jevišti a zažívat to flow… a být tak odvážná (i když jsem se moc bála). A začal se mi měnit celý život. Dostala jsem se do improvizačního divadla Bafni, začala pravidelně trénovat improvizaci a časem ji i učit. A dnes se živím jako lektorka kurzů improvizace, koučka, mentorka, konzultantka a lektorka kurzů soft skills.

Tehdy na vysoké škole jsem si ještě neuvědomovala, co bylo to, co mě na improvizaci tak přitahovalo. Proč jsem cítila to silné nutkání začít chodit na kurzy… Protože jako divák jsem to neměla možnost plné prohlédnout. Plně jsem to začala zažívat až při samotném pravidelném tréninku improvizace. Ale to hlavní, co mě fascinovalo na improvizačním divadle, jsou hluboké principy, které za tím vším stojí. A které jsou přenést do každodenního života. Velká změna myšlení, kterou člověk trénující umění improvizace, prochází (pokud samozřejmě chce). Osobní transformace, kterou trénink improvizace nabízí. A nad tím vším samozřejmě kopec zábavy, lehkosti, radosti, smíchu…